Sova pálená

Naší nejkrásnější sovou je bezesporu sova pálená (Tyto alba). Dorůstá přibližně velikosti holuba, zbarvena je na svrchní straně křídel, hřbetu a ocasu cihlově okrově s popelavými poli, která jsou jemně tmavě tečkovaná. Spodina těla je světlá, u poddruhu žijícího u nás světle naoranžovělá, opět s jemnými tečkami. Zcela typický je pro tento druh výrazný bílý srdčitý závoj na „obličeji“ z něhož hledí tmavé oči. Patří mezi široce rozšířené ptačí druhy, vyskytuje se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, také vysloveně chladným částem Euroasie a Ameriky se vyhýbá.

Tato sova otevřené krajiny u nás bývala v minulosti běžná, v posledních desetiletích však značně ubývá. Na základě výsledků hnízdního mapování z let 2014 – 2017 hnízdí v Česku již jen 160 až 240 párů. Na základě těchto zjištění byla zařazena do kategorie kriticky ohrožených druhů. Příčinou tohoto stavu je ztráta hnízdních příležitostí (zasíťování oken kostelních věží a půd městských i zemědělských staveb), časté srážky s automobily (sovy rády loví ve strouhách podél silnic) a zejména velkoplošné intenzivní zemědělství s veškerými jeho negativními dopady na biologickou rozmanitost. V Ústeckém kraji se dosud vzácně vyskytuje na Mostecku, Lounsku a Litoměřicku, např. v Moravěvsi, Bečově, Lenešicích nebo Křesíně.

Potravu sovy pálené tvoří téměř výhradně drobní savci, v typickém případě hraboš polní, méně pěvci, případně hmyz. Tato sova je aktivní za soumraku a tmy, ozývá se chrčivými skřeky. Loví pomalým pátravým letem na terénem nebo na kořist útočí z vyvýšeného posedu. Potravu polyká vcelku, nestravitelnou srst i kosti vydáví ve formě typicky lesklých kulatých vývržků. Jejich rozbor nás s jistotou informuje o sovím jídelníčku.

Doufejme, že se negativní změny, které jsou příčinou mizení sovy pálené z naší přírody, zastaví, abychom se my i další generace mohli těšit z její přítomnosti.

Text: Jaroslav Bažant

Foto: Pavel Krásenský