Vystavená kolekce představuje jemnou průlinčivou keramiku se světlým nebo načervenalým střepem, neprůhlednou bílou glazurou a bohatým dekorem malovaným pestrými barvami.
Zhotovuje se z jemné keramické hmoty, která se dobře zpracovává na hrnčířském kruhu i ve formách. Teplota prvního výpalu je kolem 800°C. Poté se výrobky glazují bílou neprůhlednou ciničito-olovnatou polevou a znovu pálí při teplotě 1100°C. Barevný dekor se maluje barvami vysokého žáru, které se nanáší na střep před druhým výpalem spolu s glazurou, nebo na hotové glazované kusy muflovými barvami, které je nutné ještě jednou vypálit ve speciálních pecích. Barvy se připravují z oxidů kovů (kobalt, měď, mangan, antimon) Základní barevná škála je modrá, zelená, žlutá, fialová, černá. Ve výzdobě převládají zpočátku střídmé, stylizované ornamentální a rostlinné dekory, později přibývají heraldické, krajinné, zoomorfní a figurální motivy.
Výroba této keramiky je známá již od starověku. Do Evropy se dostává z Malé Asie přes severní Afriku a Španělsko ve 13. století. V období renesance vzniká mnoho center v Itálii, kde tato technologie dosahuje vysoké úrovně (např. město Faenza - fajáns). V 16. století začíná výroba fajánse pronikat z Itálie do dalších zemí. Velký rozvoj nastává ve století 17. a 18., kdy jsou zakládány manufaktury ve Francii, v Německu (Ansbach, Hanau, Hamburk), v Nizozemí (Delft), v Rakousko-Uhersku (Holíč). Na našem území ji od konce 16. století až do 30. let 18. století vyráběli novokřtěnci zvaní Habáni. Byli příslušníky reformního křesťanského náboženského hnutí. Přišli ze zaalpských zemí a usadili se na území Moravy. Po Bílé hoře (1620) byli ze země z náboženských důvodů v rámci protireformace vypovězeni. Význam a výroba fajánse ustupuje v 19. století, kdy se stává dostupný porcelán. V této době splývá s lidovou keramikou moravskou a slovenskou.
Text a foto: Dagmar Pícová